úterý 21. června 2016

Tečka za víkendem - aneb když selže technika a mozek


Sotva skončila horoslužebnická soutěž na Klínech, já už se těším na doškolení v Tisé. Nejen, že se vždy se všemi z řad horoslužebníků moc ráda potkávám a ráda se od nich učím novým věcem, ale i proto, že miluji Tisou jako krásné místo. Vážně mě těší, že alespoň z části patří do Krušných hor.
Mám záměr vyrazit v pátek večer. Nadbytek práce a předchozí zkušenosti z Klínů (zasvěcení pochopí) rozhodnou, že se na akci vydávám až v sobotu ráno. Den začíná samozřejmě velmi hekticky: Kde mám boty? Nabíječku? Sakra nejde mi nasadit čočka (to je ta věc, bez které vidím úplné prd). Jé! Já si vlastně musím zabalit i civilnější oblečení do FlyBoys (v neděli budu zase za letušku) a pro jistotu basketbalové míče (jako trenérka malých dětí na úterní trénink), kdybych se někde pozapomněla... - ještě že se to do té mé garsonky (tojotky s postelí) na kolečkách vše vejde. Již během cesty zjišťuji, že tedy vůbec nestíhám a slavnostní zahájení mi pravděpodobně “uteče”, zvlášť, když musím ještě tankovat.
Přijíždím k benzinové pumpě a ejhle vnímám povědomou tvář a ta tvář mi svými pohledy naznačuje, že i já jsem jí povědomá. Po chvíli mi dochází, že by to mohl být asi "kolega horoslužebník" z Bublavy. Zdravíme se a já se v duchu raduji, protože nejsem jediná, kdo jede se zpožděním. Stejně ještě napíši omluvnou sms kamarádovi, aby počítali s mým zdržením. Když mi přichází odpověď: "taky jedu pozdě", jsem ještě klidnější. Zahájení jsem stihla na vteřinu přesně - i tady platí “akademická čtvrthodinka”. Školení začíná a já se opět od profesionálů dozvídám spoustu zajímavých a potřebných informací pro práci horoslužebníka.

Desetikilometrový běh s hromadným startem, ze kterého mám trošku vítr, zvládám s brzdou mého neumění soutěžit. Doběhla jsem, přežila jsem bez újmy a s dobrým pocitem hurá na večerní přednášku a po ní na  pivko, vepřo a báječný večírek. S ranním rozbřeskem se ze mne stává opět někdo úplně jiný.Z outdoru do elegance. Oblékám se do kostýmkových kalhot, svetříku, na krk slušivý šátek, řasenka - pac a pusu - vyrážím směr FlyBoys. Těším se! Promítaný obraz před kockpitem  Boeingu jsme v pondělí s bráchou vyladili k dokonalosti. Technické záležitosti by měly být v cajku a co je pro mne nejdůležitější - instruktáž mi zajišťuje můj výborný kamarád HH. Simulátor začíná v první půl hodině protestovat, brácha nás po telefonu navádí k odstranění chyby. Tyhle momenty, které jsou vždy naprosto nečekané mne za ty čtyři roky, co mám FB na starosti, už z míry vyvézt nedokáží.
Po “přistání” jsme s HH domluveni, že si dáme vínko a pokecáme. Už jsme se dost dlouho neviděli.Tenhle plán jsme vylepšili o rozbodnutí, že by bylo fajn si to vínko dát někde, kde jsme ještě žádný z nás nikdy nebyl. Jedeme s “garsonkou” směr Křivoklátsko a cestou se nám zalíbí klidný parking u pěkného rybníka. Probíráme naše životy, je opravdu o čem si povídat. Hodně se toho událo za tu dobu, co jsme se neviděli. Jsme asi hodinu od Prahy, kde zítra ráno v osm musí HH být v práci.

Vše jde podle plánu, HH je v práci v čas, já se kupodivu trefím na Zličín, kam mířím rovnou na Ikeackou toaletu. Sakra! Oni mají až od devíti? Ještě, že to Tesco má otevřeno 24 hod denně.
S Terkou, mám sraz v 11:30 na Můstku a tak si dávám shoping po Ikee, kde mi dělá telefonickou společnost mamka - vybíráme další vychytávky do kavárny.
Časově mi vše parádně vychází. Do baťohu balím fototechniku a snažím se ze sebe zase udělat hezčího člověka, abych na sjednané schůzce působila dobře. Snažím se vyčistit  nehty, které pořád působí jako že jsem přinejmenším vytrhala plevel z kilometrového záhonu - nedaří se - doufám, že bude čas někde pořídit lak a tím zamaskovat nedokonalost, která možná ani není na nehtech, ale spíše v mojí hlavě.
Přicházím na autobusovou zastávku u níž právě zastavil bus. Jsem si zcela jistá, že to není ten, kterým potřebuji jet. Až když odjíždí, zjišťuji, že jsem úplný mimoň. On to byl přesně ten, kterým jsem měla jet. Zrovna mi volá Terka, že má taky zpoždění (řeší "blonďaté" problémy s autem), měníme místo setkání na Florenc.
Přivítání, hledání správné autobusové zastávky pro cestu na jednání, nadávání na infrastrukturu Florence, shánění deštníku,  káva a předschůzkový meeting. Takhle vypadala první hodina s Terkou, kamarádkou a kolegyní z lektorského sboru APUL a zároveň redaktorkou. Jdeme spolu totiž do projektu: "oživení Wild-cat (WC)" - outdoorového magazínu pro holky. Máme ohledně toho schůzku se šéfredaktorem SNOW mag., který WC vlastní. Vše je domluveno a já s Terkou vyrážím směr Hradčany, kde máme sraz s aktérkou našeho prvního Wild-cat rozhovoru. První tramvaj nám ujela. Při čekání na druhou v poslední chvíli zjišťujeme, že stojíme na špatné straně silnice. Jsme tedy nuceny neohroženě přeběhnout, abychom tu správnou tramavajku stihly. Připadám si jak v akčním filmu, věřím v nesmrtelnost, nebo alespoň na zásobu kočičích životů (když už jsem se do téhle kočičí akce dala). Šťastně to dopadlo, nic nás nepřejelo a tramvaj neujela.
Rozhovor budeme dělat s Aničkou Kuchařovou, nejlepší českou slacklinerkou. Od ní nám přichází zpráva, že se omlouvá, že píchla koloběžku a dorazí o něco později. "To jsme ale trojka", konstatujeme s pusama od ucha k uchu.
Vidíme přicházet vysmátou, sympatickou a na první pohled vysportovanou slečnu. Jdeme pospolu do Letenského parku. Učíme se správným základům slackliningu a hlavně děláme ten rozhovor. Za sebe musím říct, že to s ní byl super zážitek, je vážně inspirující a vy se těšte, až rozhovor zveřejníme!

Myslím si, že pro mě den končí. Terka mě však překvapuje tím, že se má potkat s naším kamarádem Karlem - kolegou lyžařským lektorem , kterého bych taky ráda viděla a tak se rozhodnu v Praze ještě pozdržet. Káju vidím po několika měsících a tak si toho máme hodně co říct.

Z Želivárny, kde jsme se sešli, se dostávám až po deváté večer, u auta jsem v deset. Nastavuji navigaci,která mne má vést po neplacených úsecích, protože jezdím s tímhle autem sporadicky, tak neutrácím za dálniční známku. Svěřuji tedy svůj osud  navigaci. Tím se vlastně dostávám k zážitku, o který se s vámi chci podělit. Asi po 45 min jízdy v místech, kde jsem v životě nebyla, vprostřed jakési louky, na jakési silnici, která se pravděpodobně už nevyužívá, se mi GPS totálně zasekne. Pokračuji stále stejný směr, chci se zorientovat podle ukazatelů. Žádný název na nich uvedených vesnic jsem jaktěživa neslyšela. Nastupuje na řadu chytrý telefon. Cože?! Jak to, že mi nefunguje internet? Zkouším vypnout-zapnout, popojíždět za signálem, ale nic. Myslím, že bych v autě měla mít autoatlas, chyba lávky. Autoatlas ani nějaká mapa není. No nedá se nic dělat. Zbývá ještě buzola. To né! Ona taky nefunguje! Kde se v ní proboha vzala voda a proč rafička neukazuje sever? (Berte prosím ohled na to, že jsem toho za víkend moc nenaspala a celkové vytížení mi snížilo mozkové procesy natolik, že jsem si neuvědomila, že voda v buzole je normální, že problém bude spíše v karosérii.) Přemýšlím co dál dělat. V úvahu připadá napsat HH, který slouží čtyřiadvacítku, tak bych ho kolem půlnoci neměla snad tolik rušit. Mohl by mi poslat Print Screen oblasti, ve které bloudím. Ne! Trubku ze sebe neudělám, poradím si sama. Hledám na obloze Polárku. Jedu na pocit, ale popravdě absolutně netuším, kde jsem. Mám kliku, štěstí mne neopustilo. Přijíždím k ukazateli směřujícímu na Knovíz. Uf! Jsem zachráněna alespoň pro “teď”. Dávám se na modlení, aby byla cestou otevřena nějaká čerpací stanice. Ukazatel stavu PHM se ocitá v nejnižším políčku. Takové štěstí už ale nemám. Všechny pumpy jsou zavřené. A já po třech hodinách cestování dorážím, NE na naftu ale na "silnou vůli" domů.

HAPPY END!!!!!!