středa 4. května 2016

Druhý den tongánského příběhu - výlet po Tongatapu

Ráno posnídáme místní chléb, který si u nás získal velkou oblibu díky tomu, že chutná jako český rohlík. Což je po půl roce žití na Zélandu, kde je k sehnání pouze toastový chléb, příjemná změna. Trajekt na souostroví Hapai nám jede (snad) zítra a my tak vymýšlíme dnešní výletní program po hlavním ostrově. Rozhodneme se navštívit Blowholes - útes o který se tříští velké vlny. Podle malé, ne moc přehledné mapičky (jediné, které se nám podařilo sehnat), určíme směr a pokoušíme se stopovat. Záhy nám zastavuje náklaďák. Když panu řidiči sdělíme cíl naší cesty, je nám odpovězeno, že stojíme ve špatném směru silnice. No ehmm.. Lehce se sami sobě zasmějeme, jaká jsme to telata a přecházíme na druhou stranu silnice. Opět nemusíme dlouho čekat, zastavuje nám tongánská rodinka. No a co myslíte, že se stalo?! Paní za volantem se usmála a řekla, že by nás na Blowholes ráda svezla, ale že jede jiným směrem a že nám doporučuje, postavit se na druhou stranu silnice.  Hodíme všichni po sobě nechápavé pohledy, po kterých následuje záchvat smíchu a polemika, zda jde o nějaký místní zvyk, nebo jestli náhodou ještě nespíme a nepotkali jsme se ve snu.
Jelikož nám ale ta druhá strana sedí víc, rozhodneme se po ní vyrazit. Vždyť je vlastně jedno kam dojdeme.
Je neděle a tím pádem provoz ze silnice za chvíli zmizel, všichni jsou totiž v kostele na bohoslužbě, s čímž jsme počítali, proto jsme vyráželi na výlet brzy. Překvapí nás, že za zády slyšíme auto, které bezváhání stopujeme. Když se vynoří z dýmu prašné silnice a my zostříme policajní majáky, dáváme ruce okamžitě dolů. Pozdě, policajt už u nás zastavuje. Nejdřív pána ujišťujeme, že se nic nestalo a nakonec přijímáme nabídku, že nás do Blowholes odveze, že jede tím směrem k jedné domovní loupeži. Při myšlence kompletně otevřeného backpackru s našimi pár věcmi, čítajíc jeden ntb, nás touto zprávou moc nepotěšil. Divím se, že na ostrově měřícím 11 km na šířku a 35 na délku, ke kriminalitě vůbec dochází.


Cesta po prašné silnici k Blowholes trvala jen pár minut a tak už se těšíme pohledem na tříštěné vlny o o skalnaté útesy. Překvapuje nás bezstarostnost domorodých matek, které nechávájí pobíhat své ratolesti za zábradlím na kraji útesu, kde nelze dopředu odhadnout sílu vlny.



Po fotochvilce pokračujeme dále pěšky po silnici, kde nám zastaví polorozpadlý pic-up a tak nám už vlají vlasy při drncavé jízdě na korbě nákladního auta, které nás odváží do vesničky Vaotu´u.

Zde si užíváme radostné atmosféry lidí, shromažďujících se kolem kostela. Všicni nás zdraví, děti se předvádí. Ženy i muži na sobě mají v rámci svátečního oblečení sukně, upletené z palmových listů. Je obdivuhodné kolik vzorů jsou šikovné ruce togánců vytvořit. Co sukně, to originál. Cestou si nelze nevšimnout obrovských netopýrů, visících v korunách stromů, jak jinak, než hlavou dolů. Vzpomeneme si na slavnou scénu z Ace Ventury a tak zkoušíme reakci domorodců na slovo"Šikaka".

 
Netopýři

Pokračujeme na pláž, kde jsme překvapeni otevřeným barem, ve kterém jsme jediní hosté. Když zjistíme, že v baru mají 5% pivo za 5 tongánských dolarů, jsme ještě nadšenější.
Výhled z baru

Nabídka baru obsahovala ještě: krabici džusu, vodu a pár plechovek Coly. Paní z baru nám radí, že pokud chceme odvézt zpět do Nukua´lofi, měli bychom vyrazit. Končí totiž mše a hodně lidí se tam bude autem vracet, tak by neměl být problém někoho stopnout. Tongánka měla pravdu, hned první pokus o stop vyšel - bohužel. Zastavuje nám paní s teréňákem, ve kterém má naloženou celou rodinu včetně psa a devadesátiletých rodičů. Nechápeme, kam nás chce do auta nacpat a tak ji ujišťujeme v tom, že si klidně stopneme auto jiné. Paní trvá na svém a cpe nás do kufru. Uf.. Cesta to byla po několika stránkách šílená, ale jsme vděční.

I když se nezdá, že by byl den nějak náročný, jsme vyčerpáni. Uvaříme si poslední zbytky jídla, které máme, koukneme se na Indiana Jonese a jdeme vstřebávat zážitky dnešního dne pod moskytiéru.