středa 4. listopadu 2015

Jak jsem se dostala k vysněné práci lyžařské instruktorky

Byly mi tři roky, když mě táta poprvé postavil na lyže. Počítal s tím, že hned na poprvé sjedu červenou alpskou sjezdovku ve Sv. Johanu, trochu se ale přepočítal. Po mém hysterickém záchvatu byl mamkou donucen zahájit jakous takous výuku lyžování v místech k tomu určených - na výukové louce s tahačkou a slalomem z výukových zvířátek. Věřím, že právě tento moment se mi zapsal do mého podvědomí a nasměroval mě na cestu lyžařské instruktorky. Ta zvířátka "napíchaná" na mírném svahu si pamatuji do teď.

Když jsem se naučila brzdit, stala jsem se tátovým lyžařským parťákem, začali jsme spolu podnikat výlety do dalších Alpských středisek, buď jen my dva, nebo i s mamkou. V živé paměti mám jednu modrou sjezdovku pod Hintertuxem, kde se můj táta ze začátku nervoval  tím, že se bojím jet "šusem", abych přejela "houpáček". Po několika jízdách, kdy jsem ten houpáček musela zdolat ve stromečku (stále si to pamatuji, v mých očích to byl strašně prudký protisvah), jsem se dostala do fáze, kdy jsem první část sjezdovky jezdila ve vajíčku. Celá má rodina si Alpy opravdu zamilovala a tak nám všem rodiče 2x po sobě koupili celosezónky do Zillertallu. Celou zimní sezónu jsme měli v campu náš karavan a já v podstatě žila tam, jen se u mě střídali rodiče a bráchové, které tam dost času trávili i sami, za což rodiče ještě víc obdivuji. Já se bráchů do teď bojím zeptat na to,co tam v jejich pubertálních letech, coby hustí snowboarďáci mohli vyvádět. Právě každodenní lyžování na alpských svazích mě seznámilo se zaměstnáním instruktora lyžování. Totálně jsem se zamilovala do modro-růžových kombinéz, které dělají srandovní věci a za kterými jezdí děti v mašince. To byl přesně ten moment, kdy jsem si řekla, že tuto práci chci dělat, až budu velká.
Má dětská mašinka
Mí rodiče se domnívali, že bych mohla v Rakousku začít navštěvovat nějaký lyžařský oddíl a v lyžování se tím pádem hodně zdokonalit. Po návštěvě jednoho tréninkového dne to táta  zavrhl, jak teď říká: "nechtěl jsem tě nechat zabít". Nikdy nepatřil k ambiciózním tatínkům, co si svoje touhy naplňují prostřednictvím svých dětí. Když jsem si zkoušela pár lyžařských závodů v ČR, nechal mě samotnou rozhodnout, jestli mě to baví a chci závodit nebo ne. Věděl, že mám z bran opravdu velký strach, který přetrvává do teď. No a já se rozhodla, že závodit nechci a začala jsem se postupně přesměrovávat na "prkno".
V patnácti letech jsem byla ve fázi, kdy jsem jezdila už jen na prkně a právě v tomto období přišel za mnou brácha s nabídkou, že mohu začít asistovat instruktorovi  v lyžařské škole JPK na Klínovci, znal se s jejím majitelem. Mě i bráchu si pod křídla vzala šéfinstruktroka Terka, která s námi během dvou dnů projela kompletní céčkovou apuláckou lyžařskou metodiku, s tím že k prknu se dostaneme příště, že nás potřebuje především na lyže. Jedním výtiskem apulácké metodiky mne obdarovala. Rázem se z toho tištěného papírového sešítku pro mě stala bible, kterou jsem nosila několik let stále u sebe. Oficiální instruktorský kurz jsem nemohla absolvovat, neboť v té době to šlo až od 18ti let, navíc jsem nastoupila do rozběhlé sezóny. Až na jejím konci, kdy mi Terka přála hodně štěstí k maturitě, přestože já ještě nebyla ani v prváku na střední, mi došlo, že si všichni mysleli, že jsem starší než ve skutečnosti, pravděpodobně proto jsem hned od začátku dostávala samostatnou výuku.
Živě si pamatuji mou první privátní hodinu, měla jsem malého kloučka, který už lyžoval a tak jsme stále “létali” a navštěvovali různá místa na zemi. Klouček i maminka byli nadšeni a výuku si prodloužili. Já od té chvíle všechny víkendy trávila v červené kombinéze na sjezdovce.




V mých sedmnácti letech došlo pro mne k velké události.  APUL (Asociace profesionálních učitelů lyžování) posunula věkovou hranici pro absolvování kurzu právě na sedmnáctý rok věku adeptů. Byla jsem nadšena a především natěšena. Dalším plusem bylo, že termín kurzu se kryl s termínem, kdy jsem měla závěrečnou v tanečních, z čehož jsem měla obzvlášť velkou radost. Když mě rodiče odvezli na kurz do Harrachova a viděli ubytovací podmínky, rozhodli se mě předvánočně obdarovat zaplacením penzionu se snídaní kousek od sjezdovky. Naší skupině byl přidělen naprosto úžasný lektor David. Hltala jsem každé jeho slovo. Všichni lektoři se v mých očích stali “bohy”. Kéž bych se někdy dostala alespoň na podobnou úroveň, jako jsou oni, snila jsem.

Celý kurz jsem brala strašně poctivě a zodpovědně, po lyžování rovnou na pokojík v penzionu, tam se učit, potom na přednášky a pak zpět  a učit. Nenechala jsem zviklat mými novými přáteli k večerním alkoholovým aktivitám. Teoretickými zkouškami jsem prošla bez problémů. Na zkoušky metodické jsme dostali nejvíc nechtěného, nejobávanějšího a nejpřísnějšího lektora Ivoše, který nikdy nedal lepší známku než 3. Hned po prvním výstupu jsem pochopila, proč je tak obávaný.
Metodická zkouška se konala předposlední den, tedy den před zkouškami z jízd a před závěrečnou party, na kterou jsem se v rámci kolegiality rozhodla jít. Netušila jsem ještě, jakou chybu tím udělám. Když za mnou na party přišel právě ten obávaný Ivoš a řekl mi, že jsem měla ten nejlepší metodický výstup, jaký během všech zkoušek zažil a že mi dal svou první dvojku v životě, řekla jsem si, že je to přeci ten správný důvod k oslavě. Bohužel jsem v tom byla podpořena jak samotným Ivošem, tak Davidem a i ostatními lidmi z teamu, který jsme si tam za těch 9 dní vybudovali. Vypadat starší, než člověk je, může být velkou nevýhodou. Do penzionu jsem se dostala až někdy k ránu. Na spánek a regeneraci zbylo jen pár hodin. Je přede mnou poslední a nejobávanější zkouška - jízdy, Já blbá si ji tím včerejším večírkem udělala ještě složitější než by mohla být. Na svahu jsem byla úplně KO, v podstatě jsem na vše rezignovala a nějak jsem to prostě odjela, hlavně abych byla už dole a v teple. Až po úplném vytstřízlivění se dostavily výčitky. Potom už následovalo “jenom” vyhlášení výsledků všech zkoušek a já se dozvěděla tu novinku, že jsem  "držitel licence C". Byla jsem neskutečně šťastná. Byl to pro mne lepší pocit, než udělat maturitu.
Devět parádních dní v Harrachově odstartovali mou kariéru profesionálního instruktora lyžování. V lyžařské škole jsem netrávila už jen víkendy, ale dost často i všední dny. Měla jsem skvělou třídní učitelku, která občas přimhouřila obě oči a do třídnice  napsala "nevolnost" či něco podobného. Bohužel podporu jsem nenacházela u zbytku učitelského sboru (opálený obličej na mikimause mne nejednou prozradil) a tak mi dělali ve škole trochu peklo. O to víc jsem se pak snažila být na horách. Rodiče mě v tomto stylu života také podporovali. Z kopce jsem se vracela vždy jako sluníčko a to oni viděli rádi. V mých sedmnácti jsem se začala stávat samostatnou. Vydělala jsem si na to,  abych mohla strávit celé letní prázdniny na cestách s paraglidem po Evropě. Dosud to považuji za svůj nejkrásnější rok.

V osmnácti mě šéf LŠ poslal na dětský seminář pořádaný taky APULem (předchůdce déčkových kurzů). Učení dětí se v naší LŠ bralo jako nejvíc otravné a nechtěné. I já v té fázi chvíli byla, než mi došlo, že učení dětí je ta úplně nejvíc nejzábavnější a nejmilejší věc. Od absolvování semináře jsem se zaměřila pouze na výuku dětí. Není nad to vypnout v hlavě dospělý svět a dostat se díky dětem a jejich fantazii do jakéhokoliv místa nejen na Zemi. Jednou sledujete žraloky z ponorky, potom jste řidičem kamionu a nakonec vás úplně nejvíc potěší, když vám samotné dítko navrhne, abyste byla princezna Elza, vy se tak najednou octnete v novém ději vaší oblíbené pohádky. Ale tohle už je na úplně samostatný článek. 

Co si budeme povídat, k instruktorskému stylu života patří i večírky, kord když pracujete přímo pro LŠ a žijete s ostatními instruktory, to tomu prostě neuniknete. Každý správný instruktor dokáže vést přes den profesionální výuku a zároveň být ve vkusné míře králem ApréSki. Je pravdou, že i díky tomuto životnímu stylu mám spousty zábavných vzpomínek, za které jsem ráda, ale které veřejně publikovat nebudu =D. I přesto, že se jsem z tohoto stylu už „vyrostla“, Fliegenhirsche si s vámi na svahu po lyžovačce dám vždycky ráda.
Jako fakt dobrá kancelář - Autor: Jakub Maťátko

Jsem instruktorka a jsem happy

V roce 2010 jsem začala studovat arichtekturu na vysoké škole. Právě tato životní etapa mi sebrala strašně moc času na věci, které jsem dělala ráda včetně výuky lyžování. Ovšem pravdou je, že jsem se za těch několik let dostala do fáze, kdy mne výuka lyžování u lyžařské školy přestala naplňovat. Má flustrace z velmi náročného studia plus to, že se ještě musím nervovat nad ne moc ideální organizací LŠ, kdy kvantita převažovala nad kvalitou, mne prostě začala štvát. Rozhodla jsem se působení v LŠ ukončit a začala jsem učit pouze soukromě. Stíhala jsem jak školu, tak výuku, kterou jsem opět vykonávala s radostí. Na jaře jsem se přesto rozhodla studium VŠ přerušit. Potřebovala jsem nějak nasměrovat svůj život a všechno si v hlavě srovnat. Odletěla jsem  na Nový Zéland, kde jsem si domluvila pracovní pohovor u jedné lyžařské školy. Když šéf LŠ viděl, že mám licenci od APULu, který patří jako jediná česká organizace pod ISIA (International Ski Instructors Association), byl nadšen a bez váhání mě vzal na předem domluvený poloviční úvazek. Poloviční proto, protože jsem o práci žádala už moc pozdě. Instruktorské kapacity měli už naplněny, tak mne vzali pouze jako zálohu. Bohužel jsem chytla na Zélandu rok, kdy nenapadal téměř žádný sníh a sen o instruktorování se rozplynul. Chtěla jsem na Zélandu být co nejdéle a využít ročního víza, které jsem dostala. Našla jsem si sezónní práci na vinici a získala další velmi cenné zkušenosti a našla spoustu prima kamarádů.
Do ČR jsem se vrátila před zimní sezónou především kvůli tomu, že už jsem měla nasmlouvanou další privátní výuku.
Jednoho dne mne oslovila má kamarádka a bývala kolegyně z LŠ na Klínovci s nabídkou stát  se součástí teamu, budujícího nový skiareál Plešivec. Taková příležitost se přeci neodmítá. Po několika schůzkách s manažerem areálu jsem pro jeho klienty uskutečnila několik z výuk na malé abertamské sjezdovce. Chtěla jsem mu tím dát jasně najevo, že o členství v teamu opravdu stojím.

Cítila jsem, že právě teď nastal čas jet na Béčko, které se poprvé konalo na jaře v Söldnu. Byl to super zážitek! Skvělý lektor, skvělá parta, skvělá zkušenost. Nejela jsem tam s ambicí, že zkoušky udělám na poprvé, už řadu let mě nikdo na lyžích neučí a já se věnuji samotné výuce dětí více než vlastnímu lyžování. Cílem Béčka bylo změnit to. Chtěla jsem své lyžařské dovednosti posunout dál a to se povedlo. Teoretické a i metodické zkoušky jsem udělala, zkoušky z jízd mi bohužel utekly o "kousek". Kvůli skvělému zážitku a pocitu, že se o mě někdo "stará" a učí mě, jsem se rozhodla jet na celé Béčko ještě jednou, ve stejný rok na podzim. Byla jsem díky tomu u toho, kdy se k lepšímu měnil béčkový metodický koncept. V současné době B není jen o perfektním lyžování ale i o analýze, výuce i psychologii. Na druhý pokus se zadařilo a já získala licenci B. Stejně, jako jsem brala céčkový kurz, jako takovou střední školu, béčko beru jako studium bakalářské.
Moji drazí instruktoři

Za těžkých podmínek jsem začala vést lyžařskou školu na Plešivci - to je však samostatný příběh. Abych byla správná "šéfová" a měla přehled o všem, přihlásila jsem se na zkrácený snowboarďácký kurz APUL C v Peci pod Sněžkou, který měl nakonec pouze dva účastníky (mě a Kubu, kolegu z prvního béčka). Byli jsme prý první a poslední apulácký kurz pořádaný pro dva lidi. O to více jsme si to všichni včetně báječného lektora Tomáše užili. Byli to naprosto nejvíc perfektní dni zakončené zkouškou, ze které jsem byla nervózni, jak nikdy před tím. Tímto děkuji Jirkovi, že to pro nás otevřel. Týden po kurzu jsem vyrazila do Söldnu na "laviňák" pořádaný opět APULem. Jestli snowboarďácké céčko bylo super, tak tenhle kurz ho ještě dalece předčil. Skvělí lektoři, kteří kurzu přidávají nejvíc na hodnotě, jsou snad u APULu samozřejmostí =). Jsem moc ráda za to, že mě přijali mezi sebe a mohu být členkou dětského lyžařského sboru APUL.
Asi dobrý team

Skvělá parta z laviňáku

V roce 2015 jsem se naplno věnovala lyžařské škole na Plešivci. Přes mé naivní představy a touhy týkající se provozu školy, která měla fungovat jinak, než všechny ostatní školy v ČR, jsem upadla do naprosto stejného koloběhu filosofie  komerčních škol, kterému jsem se do této doby bránila. Poptávka po výuce lyžování je obrovská, školy nestíhají uspokojit zákazníky i potřeby instruktorů. Proto dochází k přeplněným skupinovým výukám, které instruktory vyčerpávají a berou jim motivaci. Na Plešivci jsem z mnoha důvodů přestala být ráda a tak jsem pozici opět opustila. Vrátila jsem se opět k soukromé výuce. Odnesla jsem si však mnoho cenných zkušeností, jednou z nich je pořádáním kurzu APUL C pro vlastní instruktory.
Céčková přednášková pohodička u mě v Yettim

Lektorská selfie

Na jaře v roce 2015 jsem se rozhodla přihlásit se na slalomový kurz, poslední pomyslný "zámek", který je potřeba odemknout k tomu, abych se mohla někdy v budoucnu zúčastnit kurzu A. Vím, že to pro mě bude ta největší výzva a nejdelší cesta, nejen díky mé fóbii ze závodních bran. Áčkový kurz si plánuji až tak ke třicátým narozeninám a tak vím, že když začnu se slalomovými pokusy už letos, tak se snad do pěti let zadaří. Neuvěřitelné se stalo skutečným, závěrečný slalom se mi podařilo v požadovaném čase zajet hned v prvním termínu. Tím jsem si i "vyjela" mezinárodní instruktorskou známku ISIA. Jsem na ní hrdá stejně, jako na držení titulu Bc. ze studia volnočasové pedagogiky.
Got it!

No a co teď? Díky tomu, že APUL změnil koncepci Áčkových kurzů, rozdělil je na dvě části, při čemž je ta první bez zkoušek (odpadá stres), nejedu na A ve třiceti jak jsem plánovala ale už v pětadvaceti. Pocitově začínám dvě magisterská studia najednou - vzdělaní APUL je pro mě stejně hodnotné jako vzdělání standardní na VŠ finanční a správní. Studuji souběžně a  jsem zvědavá, které vzdělání zvládnu dokončit dříve. A co se týče mé instruktorské kariéry?! I přesto, že bych mohla jít učit snad kamkoliv na světě, rozhodla jsem se, že se budu věnovat především vývoji dětské výuky lyžování v ČR, budu působit v Dětskému lektorskému sboru, budu učit pouze samostatně a převážně privátně v naší nové ůZimní škole", kterou jsem založila s mým kamarádem, neb tento způsob života se dá nejlépe zkombinovat s mým dalším "dítětem" Yetti backapackrem, hostýlkem pro všechny lidi na stejné vlně =).

Vzkaz pro budoucí instruktory:

Neodvážím se tvrdit, že instruktor lyžování je nejlepší práce na horách, tou je podle mne testovač ranního manchesteru (ještě jsem ale na tuhle pozici neviděla výběrové řízení). Je to opravdová dřina, která si žádá zodpovědný, trpělivý a empatický přístup a neustálou touhu se vzdělávat ve všech možných oblastech (biomechanika, psychologie, pedagogika, fyzika, geografie, meteorologie, jazyky, kreativita atd..). Připravte se na to, že budete učit i lidi, kteří vám nebudou vůbec sympatičtí, řvoucí děti, že budete učit i za toho nejpříšernějšího počasí, protože kupříkladu Holanďani si rádi užívají hory se vším všudy. Budete dost pod nátlakem nadřízených i rodičů vašich malých klientů, budou vás bolet záda, jak budete jezdit v předklonu a posouvat špičky lyží do tvaru "pizzy", stejně tak vás budou bolet ruce z neustálého zvedání i dospělých klientů. Často vám bude blbě, když to přeženete s alkoholem na večerní party.
Bude to pro vás však nejlepší práce pokud ji přijmete za své poslání, za svůj životní styl, když si začnete užívat všech pozitiv, které toto zaměstnání přináší. Je jich spousta! Neděláme to přeci jen tak, ale každý si na ně musí přijít sám =)..
Je to především o vás, jaký k výuce a životu na horách zaujmete postoj!

PS. Krom toho po pilotech budete mít hned druhou nejhezčí kancelář na světě ;).
Za mé úsilí a finance, které jsem vložila do toho stát se instruktorkou lyžování, jsem mohla být klidně i pilotkou malého letadýlka, nelituji.. Třeba jednou budu jak pilotka tak instruktorka..
Kancelář prvního typu - Autor: Jakub Maťátko
Kancelář druhého typu =)