úterý 27. října 2015

MS v Rugby mě přivedlo k nostalgii - byla jsem na opravdovém konci světa a do teď mi to nedochází.. 1. část

Mistrovství světa v rugby, kterého jsou v současné době "plné" obrazovky, mi připomnělo, že už to jsou 4 roky od mé návštěvy Nového Zélandu. Když jsem spatřila utkání mezi Tongou a Argentinou, začala jsem vzpomínat, jak jsem Tongánskou reprezentaci vítala přímo v jejich domovině při návratu z MS 2011, ....vždyť já všechny ty kluky viděla naživo!!!

V roce 2011 jsem se rozhodla zjistit, jaké to je žít jinde a jinak. Odletěla jsem studovat, pracovat a především cestovat na Nový Zéland. Nápad to byl náhlý a opravdu rychle uskutečněný. 12.4.2011 jsem se šla zeptat na letenku a 18.4. jsem odlétala. O mém žití na Zélandu jsem psala svůj blog, a určitě o něm ještě něco napíši, jak se na tuto zkušenost dívám s odstupem času. V rámci žití na Novém Zélandu, jsem se s kamarádkou Martičkou (se kterou jsem se seznámila na burger party v Blenheimu), rozhodla udělat si dovču na některém z Pacifických ostrovů. Vybírali jsme podle ceny letenky, výsledkem byl nezapomenutelný výlet na Tongu.



Kde že vlastně Tonga je? Kousek od pomyslné čáry, kde dnes je vlastně včera, kde končí a zároveň začíná den, na 1/3 cesty z Nového Zélandu na Hawai. Tonga je mírumilovné království, s nejtěžším monarchou na světě, který je zapsán v knize rekordů jako nejtěžší surfař na světě. Skládá se ze 177 ostrovů rozdělených do tří souostroví Ha´apai, Tongatapu, Vava´u, obydlených jich je však pouze 36. Je to místo turisty "nepolíbené".  Do teď stále nepobírám, že jsem se do této části světa dostala. Zažila jsem zde mnoho neuvěřitelných zážitků jako: vítání rugbyobé reprezentace, která se vracela z MS ze Zélandu, pití rumu z kokosového ořechu na pláži za poslechu zpěvu velryb, sledování velryb, mořskou bouři, kterou jsem přežila stejně tak jako plavbu starým trajektem či přelet s letadlem ze druhé světové DC3, štípnutí krabem do oka a mnoho dalšího. 
Když jsem letos "zvedla" telefon od neznámého čísla a na druhém konci drátu byla slečna, která ode mě chtěla vědět více informací o cestování na Tonze, došlo mi, že se toho na českých portálech moc nedočtete. I to přispělo k myšlence, publikovat  můj autentický cestopis, přepsán z mého deníku.
Přeji příjemné počtení..

30. 9. 2015 Cesta na letiště

V den „D“, se probouzíme kdesi na předměstí Aucklandu, kluci (Lukáš a Honza - naši spolucestovatelé) stanovali na "divoko" a já s Martičkou přespávala v mém super upraveném cestovatelském autě. Jelikož ráno na "naše" kluky někdo přišel dělat „bu bu bu“, nezdržujeme se, naházíme věci do auta a jedeme hledat "snídaňové" místo. To nacházíme hned za rohem na pláži. S Martičkou snídáme čaj a vločky s jogurtem. Po snídani nás čeká program o něco horší: zabalit se na Tongu. Všichni letíme pouze s batůžkem, jen Honza s krosnou, na kterou jsme se složili, a do které jsme si balíme věci jako spacáky, karimatky, hygienu a nože. Když se nám podaří všechno spakovat,  vyrážíme do největšího města Nového Zélandu – Aucklendu, kde nás čeká nelehký úkol, najít parkoviště poblíž centra. Po návrhu, že zaparkujeme za městem a dojedeme do centra busem, zjišťujeme, že jedna cesta tam na osobu stojí 20 babek. Návrh byl tedy zamítnut. Řízení se ujímá Honza a naviguje Lukáš, začíná šílený zážitek v podobě bloudění a detailní prohlídky všech dopravních značek v centru města. Strašně moc se po Aucklandu motáme, kluci za to nemohou, všude jsou jednosměrky a příkazy směru jízdy jsou umístěné přesně tak, jak nechceme. Po dlouhé době nacházíme správný vjezd do placeného nadzemního parkoviště, které se nachází přímo v centru a stojí 4 dolary na půl hodiny. Zaplatíme si 3,5 hodiny a jdeme do knihovny, vyřídit poslední korespondenci. Následuje už jen focení se Skytowerem (taková aucklendská Eiffelovka). A pryč z centra!!! Jedeme na horu (Mt. Eden), s výhledem na město. Tam si s Martou vaříme špagety a zapózujeme si společně na pár fotkách.


 V osm večer vyrážíme na letiště, kde máme již rezervované stání na hlídaném parkovišti (6 babek za noc). Lukáš se hned odděluje a jede svozovým busem na letiště. Marta s Honzou si dávají v autě ještě šlofíka a já trávím poslední chvilky s facebookem. V 10 hodin dobalujeme, zabezpečujeme auto a autobusem se také přemísťujeme na letiště, kde jdeme rovnou na odbavení k milé slečně. Pak ještě poslední chvilky s internetem v Mekáči a v 00:20 se nám na obrazovkách rozsvěcí "boarding time". Procházíme bez problémů kontrolou. V duty free neodoláme a každý si koupíme flašku Bacardi rumu, páč 3 byly za 79 dolců. Já se jdu ještě podívat do jednoho krámu na kartáč na vlasy, neb jsem svůj ztratila =( a Honza na záchod. Najednou přiběhne vyděšená Marta, že náš let svítí červeně a že za chvíli zavírají dveře do letadla. Za náš rychlí start a následný sprint by nás Usain Bolt jistě pochválil. Náš gate je jak na potvoru na druhém konci haly. Honza jen za běhu pronese: „Já si připadám jak v sám doma“, čímž nás alespoň na chvíli pobaví. Mně se v hlavě zjevuje představa, tří trosek sedících s otevřenými flaškami rumu, zapíjejících uletěné letadlo. Naštěstí jde jenom o planý poplach. Letadlo jsme stihli. Usedáme na trojsedačku Boeingu 767-300. Čeká na nás deka, sluchátka, polštář a stejně multifunkční obrazovka, jakou jsem měla při letu s Emirates na Zéland (na Tongu jsme letěli s Air New Zealand). Honza to zalomil snad ještě před startem. Chvíli před přistáním k nám mluví pilot, takový ty řeči kdy, kde, co, jak budeme přistávat, jaké je počasí a kolik je hodin. Čímž nás s Martou dokonale zmátne, říká, že je pátek, my celou dobu máme za to, že je sobota. Napadá nás, že jsme přeletěli časový pás a jsme vlastně o den nazpět. Nechápeme, nerozumíme, nikde jsme o tomto "detailu" nečetli a to jsme toho o Tonze přečetli dost. Sami sobě se musíme smát, jaké jsme trubky, Díky této neznalosti jsme si vlastně i špatně zarezervovali Guest House, dochází nám. Martě to nedá a ještě se pro jistotu zeptá Tongánky, sedící za námi, co je vlastně za den. Ujišťuje nás, že je opravdu sobota, jak jsme si mysleli původně. Pilot se prostě spletl, ještě že jenom ve dni a ne třeba v konečné destinaci... Přistání patřilo k těm tvrdším, co jsem kdy zažila, no možná bylo to nejtvrdší, co jsem kdy zažila, dokonce se otevřely i kaslíky nad pasažéry. Při pohledu na můj polovypadlý, nelehký baťoh, tuhnu strachy ať nevypadne.  Mám tam mého nového notebooka a ovcopsa Mauriho a obávám se, že kdyby těch 7kg spadlo někomu na hlavu, tak by mu to mohlo i ublížit. No, naštěstí nevypadl. Takže nakonec dobrý konec začátku příběhu o Tonze.


1. 10. 2011 - první den na hlavním ostrově

Z letiště do hlavního města Nikua´lofa je to nějakých 20 km. Můj prvotní návrh, že ojedeme 
stopem (v 5 hodin ráno), jsme během chvíle posoudili za nesmyslný. Dohodneme se na přepravě minibusem, který nás doveze přímo do guest housu za 10 dolarů. Cestou potkáváme možná tak 3 auta, čímž se potvrzuje nesmyslnost mého prvotního návrhu. Silnice připomínají spíše tankodromy a jinak tu jsou spíše prašné cesty. Navíc, vyznat se tu v těch jejich „ulicích“, je opravdu nemožné. K Tonymu (Tony´s guset house), dorážíme kolem 
šesté hodiny ranní. Přivítá nás mladý, milý, jinak orientovaný Tongánec. Ubytuje dvě mladé 
holky (taky turistky) do Greenhousu, který máme taky zarezervovaný, protože je nejlevnější. 
Tongánec naší výpravu však vede do Bluehousu, který má být luxusnější a dražší. Říká nám, že budeme bydlet tam, že je to nejlepší ubytování, které nabízí, že se omlouvá, ale že v zelených domech už nemají místo a ujišťuje nás, že budeme platit předem domluvenou částku 15 tongánských dolarů za noc. Barák fakt super, velký a celý náš. V pokoji na nás čeká 5 postelí s moskytierami. Ty postele byly o dost větší než normálně, takže spaní na pohodu. 

Dali jsme si bez váhání šlofíka. V 11:00 jsme vyrazili Toni´s busem za 1TD do města. První bližší setkání s kulturou mě trochu vyděsilo, budovy celé popadané, neudržované, lidé jen tak zevlují na ulicích, nic nedělají, max.prodávají kokosy, či jiné věci. V místním marketu téměř žádné zboží a to něco málo je opravdu předražené. Všichni se tu na nás však smějí a zdraví nás. Zrovna se hraje rugby zápas a tak neváháme a jdeme se podívat, jak to hrají Tongánci. Už jen ta atmosféra mne zaujala. Rugby a víra tu jsou pro ně asi ty dvě nejdůležitější věci na světě. Hráči hrají, diváci fandí, tancuje se, děti se  „mydlí“ a předvádí se. 


Po skončení utkání „vesnice vs. vesnice“ jsme šli opět na bus, který měl jet v 5 hodin, jel však v půl šesté, čas tu prostě nikdo neřeší, nejpřesnější určení času tu je prý na dny. Dorazíme unaveni zpět do guest housu, uděláme si véču, umícháme první tongánské cuba libre a dáme se do plánování co dál. Já jdu spát kol. desáté a to jako první. Kdo by to byl řekl, že se v noci vzbudím zimou a nejen já. Ani přes den tu není takové horko jak jsem předpokládala. Jako horko tu jeee, ale ne takové k padnutí a ve stínu pohoda.. ;)..