úterý 21. června 2016

Tečka za víkendem - aneb když selže technika a mozek


Sotva skončila horoslužebnická soutěž na Klínech, já už se těším na doškolení v Tisé. Nejen, že se vždy se všemi z řad horoslužebníků moc ráda potkávám a ráda se od nich učím novým věcem, ale i proto, že miluji Tisou jako krásné místo. Vážně mě těší, že alespoň z části patří do Krušných hor.
Mám záměr vyrazit v pátek večer. Nadbytek práce a předchozí zkušenosti z Klínů (zasvěcení pochopí) rozhodnou, že se na akci vydávám až v sobotu ráno. Den začíná samozřejmě velmi hekticky: Kde mám boty? Nabíječku? Sakra nejde mi nasadit čočka (to je ta věc, bez které vidím úplné prd). Jé! Já si vlastně musím zabalit i civilnější oblečení do FlyBoys (v neděli budu zase za letušku) a pro jistotu basketbalové míče (jako trenérka malých dětí na úterní trénink), kdybych se někde pozapomněla... - ještě že se to do té mé garsonky (tojotky s postelí) na kolečkách vše vejde. Již během cesty zjišťuji, že tedy vůbec nestíhám a slavnostní zahájení mi pravděpodobně “uteče”, zvlášť, když musím ještě tankovat.
Přijíždím k benzinové pumpě a ejhle vnímám povědomou tvář a ta tvář mi svými pohledy naznačuje, že i já jsem jí povědomá. Po chvíli mi dochází, že by to mohl být asi "kolega horoslužebník" z Bublavy. Zdravíme se a já se v duchu raduji, protože nejsem jediná, kdo jede se zpožděním. Stejně ještě napíši omluvnou sms kamarádovi, aby počítali s mým zdržením. Když mi přichází odpověď: "taky jedu pozdě", jsem ještě klidnější. Zahájení jsem stihla na vteřinu přesně - i tady platí “akademická čtvrthodinka”. Školení začíná a já se opět od profesionálů dozvídám spoustu zajímavých a potřebných informací pro práci horoslužebníka.

Desetikilometrový běh s hromadným startem, ze kterého mám trošku vítr, zvládám s brzdou mého neumění soutěžit. Doběhla jsem, přežila jsem bez újmy a s dobrým pocitem hurá na večerní přednášku a po ní na  pivko, vepřo a báječný večírek. S ranním rozbřeskem se ze mne stává opět někdo úplně jiný.Z outdoru do elegance. Oblékám se do kostýmkových kalhot, svetříku, na krk slušivý šátek, řasenka - pac a pusu - vyrážím směr FlyBoys. Těším se! Promítaný obraz před kockpitem  Boeingu jsme v pondělí s bráchou vyladili k dokonalosti. Technické záležitosti by měly být v cajku a co je pro mne nejdůležitější - instruktáž mi zajišťuje můj výborný kamarád HH. Simulátor začíná v první půl hodině protestovat, brácha nás po telefonu navádí k odstranění chyby. Tyhle momenty, které jsou vždy naprosto nečekané mne za ty čtyři roky, co mám FB na starosti, už z míry vyvézt nedokáží.
Po “přistání” jsme s HH domluveni, že si dáme vínko a pokecáme. Už jsme se dost dlouho neviděli.Tenhle plán jsme vylepšili o rozbodnutí, že by bylo fajn si to vínko dát někde, kde jsme ještě žádný z nás nikdy nebyl. Jedeme s “garsonkou” směr Křivoklátsko a cestou se nám zalíbí klidný parking u pěkného rybníka. Probíráme naše životy, je opravdu o čem si povídat. Hodně se toho událo za tu dobu, co jsme se neviděli. Jsme asi hodinu od Prahy, kde zítra ráno v osm musí HH být v práci.

Vše jde podle plánu, HH je v práci v čas, já se kupodivu trefím na Zličín, kam mířím rovnou na Ikeackou toaletu. Sakra! Oni mají až od devíti? Ještě, že to Tesco má otevřeno 24 hod denně.
S Terkou, mám sraz v 11:30 na Můstku a tak si dávám shoping po Ikee, kde mi dělá telefonickou společnost mamka - vybíráme další vychytávky do kavárny.
Časově mi vše parádně vychází. Do baťohu balím fototechniku a snažím se ze sebe zase udělat hezčího člověka, abych na sjednané schůzce působila dobře. Snažím se vyčistit  nehty, které pořád působí jako že jsem přinejmenším vytrhala plevel z kilometrového záhonu - nedaří se - doufám, že bude čas někde pořídit lak a tím zamaskovat nedokonalost, která možná ani není na nehtech, ale spíše v mojí hlavě.
Přicházím na autobusovou zastávku u níž právě zastavil bus. Jsem si zcela jistá, že to není ten, kterým potřebuji jet. Až když odjíždí, zjišťuji, že jsem úplný mimoň. On to byl přesně ten, kterým jsem měla jet. Zrovna mi volá Terka, že má taky zpoždění (řeší "blonďaté" problémy s autem), měníme místo setkání na Florenc.
Přivítání, hledání správné autobusové zastávky pro cestu na jednání, nadávání na infrastrukturu Florence, shánění deštníku,  káva a předschůzkový meeting. Takhle vypadala první hodina s Terkou, kamarádkou a kolegyní z lektorského sboru APUL a zároveň redaktorkou. Jdeme spolu totiž do projektu: "oživení Wild-cat (WC)" - outdoorového magazínu pro holky. Máme ohledně toho schůzku se šéfredaktorem SNOW mag., který WC vlastní. Vše je domluveno a já s Terkou vyrážím směr Hradčany, kde máme sraz s aktérkou našeho prvního Wild-cat rozhovoru. První tramvaj nám ujela. Při čekání na druhou v poslední chvíli zjišťujeme, že stojíme na špatné straně silnice. Jsme tedy nuceny neohroženě přeběhnout, abychom tu správnou tramavajku stihly. Připadám si jak v akčním filmu, věřím v nesmrtelnost, nebo alespoň na zásobu kočičích životů (když už jsem se do téhle kočičí akce dala). Šťastně to dopadlo, nic nás nepřejelo a tramvaj neujela.
Rozhovor budeme dělat s Aničkou Kuchařovou, nejlepší českou slacklinerkou. Od ní nám přichází zpráva, že se omlouvá, že píchla koloběžku a dorazí o něco později. "To jsme ale trojka", konstatujeme s pusama od ucha k uchu.
Vidíme přicházet vysmátou, sympatickou a na první pohled vysportovanou slečnu. Jdeme pospolu do Letenského parku. Učíme se správným základům slackliningu a hlavně děláme ten rozhovor. Za sebe musím říct, že to s ní byl super zážitek, je vážně inspirující a vy se těšte, až rozhovor zveřejníme!

Myslím si, že pro mě den končí. Terka mě však překvapuje tím, že se má potkat s naším kamarádem Karlem - kolegou lyžařským lektorem , kterého bych taky ráda viděla a tak se rozhodnu v Praze ještě pozdržet. Káju vidím po několika měsících a tak si toho máme hodně co říct.

Z Želivárny, kde jsme se sešli, se dostávám až po deváté večer, u auta jsem v deset. Nastavuji navigaci,která mne má vést po neplacených úsecích, protože jezdím s tímhle autem sporadicky, tak neutrácím za dálniční známku. Svěřuji tedy svůj osud  navigaci. Tím se vlastně dostávám k zážitku, o který se s vámi chci podělit. Asi po 45 min jízdy v místech, kde jsem v životě nebyla, vprostřed jakési louky, na jakési silnici, která se pravděpodobně už nevyužívá, se mi GPS totálně zasekne. Pokračuji stále stejný směr, chci se zorientovat podle ukazatelů. Žádný název na nich uvedených vesnic jsem jaktěživa neslyšela. Nastupuje na řadu chytrý telefon. Cože?! Jak to, že mi nefunguje internet? Zkouším vypnout-zapnout, popojíždět za signálem, ale nic. Myslím, že bych v autě měla mít autoatlas, chyba lávky. Autoatlas ani nějaká mapa není. No nedá se nic dělat. Zbývá ještě buzola. To né! Ona taky nefunguje! Kde se v ní proboha vzala voda a proč rafička neukazuje sever? (Berte prosím ohled na to, že jsem toho za víkend moc nenaspala a celkové vytížení mi snížilo mozkové procesy natolik, že jsem si neuvědomila, že voda v buzole je normální, že problém bude spíše v karosérii.) Přemýšlím co dál dělat. V úvahu připadá napsat HH, který slouží čtyřiadvacítku, tak bych ho kolem půlnoci neměla snad tolik rušit. Mohl by mi poslat Print Screen oblasti, ve které bloudím. Ne! Trubku ze sebe neudělám, poradím si sama. Hledám na obloze Polárku. Jedu na pocit, ale popravdě absolutně netuším, kde jsem. Mám kliku, štěstí mne neopustilo. Přijíždím k ukazateli směřujícímu na Knovíz. Uf! Jsem zachráněna alespoň pro “teď”. Dávám se na modlení, aby byla cestou otevřena nějaká čerpací stanice. Ukazatel stavu PHM se ocitá v nejnižším políčku. Takové štěstí už ale nemám. Všechny pumpy jsou zavřené. A já po třech hodinách cestování dorážím, NE na naftu ale na "silnou vůli" domů.

HAPPY END!!!!!!


středa 4. května 2016

Druhý den tongánského příběhu - výlet po Tongatapu

Ráno posnídáme místní chléb, který si u nás získal velkou oblibu díky tomu, že chutná jako český rohlík. Což je po půl roce žití na Zélandu, kde je k sehnání pouze toastový chléb, příjemná změna. Trajekt na souostroví Hapai nám jede (snad) zítra a my tak vymýšlíme dnešní výletní program po hlavním ostrově. Rozhodneme se navštívit Blowholes - útes o který se tříští velké vlny. Podle malé, ne moc přehledné mapičky (jediné, které se nám podařilo sehnat), určíme směr a pokoušíme se stopovat. Záhy nám zastavuje náklaďák. Když panu řidiči sdělíme cíl naší cesty, je nám odpovězeno, že stojíme ve špatném směru silnice. No ehmm.. Lehce se sami sobě zasmějeme, jaká jsme to telata a přecházíme na druhou stranu silnice. Opět nemusíme dlouho čekat, zastavuje nám tongánská rodinka. No a co myslíte, že se stalo?! Paní za volantem se usmála a řekla, že by nás na Blowholes ráda svezla, ale že jede jiným směrem a že nám doporučuje, postavit se na druhou stranu silnice.  Hodíme všichni po sobě nechápavé pohledy, po kterých následuje záchvat smíchu a polemika, zda jde o nějaký místní zvyk, nebo jestli náhodou ještě nespíme a nepotkali jsme se ve snu.
Jelikož nám ale ta druhá strana sedí víc, rozhodneme se po ní vyrazit. Vždyť je vlastně jedno kam dojdeme.
Je neděle a tím pádem provoz ze silnice za chvíli zmizel, všichni jsou totiž v kostele na bohoslužbě, s čímž jsme počítali, proto jsme vyráželi na výlet brzy. Překvapí nás, že za zády slyšíme auto, které bezváhání stopujeme. Když se vynoří z dýmu prašné silnice a my zostříme policajní majáky, dáváme ruce okamžitě dolů. Pozdě, policajt už u nás zastavuje. Nejdřív pána ujišťujeme, že se nic nestalo a nakonec přijímáme nabídku, že nás do Blowholes odveze, že jede tím směrem k jedné domovní loupeži. Při myšlence kompletně otevřeného backpackru s našimi pár věcmi, čítajíc jeden ntb, nás touto zprávou moc nepotěšil. Divím se, že na ostrově měřícím 11 km na šířku a 35 na délku, ke kriminalitě vůbec dochází.


Cesta po prašné silnici k Blowholes trvala jen pár minut a tak už se těšíme pohledem na tříštěné vlny o o skalnaté útesy. Překvapuje nás bezstarostnost domorodých matek, které nechávájí pobíhat své ratolesti za zábradlím na kraji útesu, kde nelze dopředu odhadnout sílu vlny.



Po fotochvilce pokračujeme dále pěšky po silnici, kde nám zastaví polorozpadlý pic-up a tak nám už vlají vlasy při drncavé jízdě na korbě nákladního auta, které nás odváží do vesničky Vaotu´u.

Zde si užíváme radostné atmosféry lidí, shromažďujících se kolem kostela. Všicni nás zdraví, děti se předvádí. Ženy i muži na sobě mají v rámci svátečního oblečení sukně, upletené z palmových listů. Je obdivuhodné kolik vzorů jsou šikovné ruce togánců vytvořit. Co sukně, to originál. Cestou si nelze nevšimnout obrovských netopýrů, visících v korunách stromů, jak jinak, než hlavou dolů. Vzpomeneme si na slavnou scénu z Ace Ventury a tak zkoušíme reakci domorodců na slovo"Šikaka".

 
Netopýři

Pokračujeme na pláž, kde jsme překvapeni otevřeným barem, ve kterém jsme jediní hosté. Když zjistíme, že v baru mají 5% pivo za 5 tongánských dolarů, jsme ještě nadšenější.
Výhled z baru

Nabídka baru obsahovala ještě: krabici džusu, vodu a pár plechovek Coly. Paní z baru nám radí, že pokud chceme odvézt zpět do Nukua´lofi, měli bychom vyrazit. Končí totiž mše a hodně lidí se tam bude autem vracet, tak by neměl být problém někoho stopnout. Tongánka měla pravdu, hned první pokus o stop vyšel - bohužel. Zastavuje nám paní s teréňákem, ve kterém má naloženou celou rodinu včetně psa a devadesátiletých rodičů. Nechápeme, kam nás chce do auta nacpat a tak ji ujišťujeme v tom, že si klidně stopneme auto jiné. Paní trvá na svém a cpe nás do kufru. Uf.. Cesta to byla po několika stránkách šílená, ale jsme vděční.

I když se nezdá, že by byl den nějak náročný, jsme vyčerpáni. Uvaříme si poslední zbytky jídla, které máme, koukneme se na Indiana Jonese a jdeme vstřebávat zážitky dnešního dne pod moskytiéru.





úterý 22. prosince 2015

Nechoďte s dívkou, která létá nebo létala na paraglidu.. Aneb jeden vzpomínkový článek..

Nedávno jsem sdílela můj oblíbený článek "Nechoďte s dívkou, která cestuje", jeho kladné ohlasy mě velmi potěšily. Záhy přišel nápad na článek na podobné téma, protože chodit s holkou která létá na paraglidu, taky není lehký počin.

Dívka, která jednou propadla vzdušné vášni jako je paragliding má mnoho společných rysů s dívkou, která cestuje. Je to dívka s vlasy a pletí ošlehanou od větru. Má několikrát "přepálený" nos, protože je prostě blíže sluníčku. Proto si dává velkou vrstvu opalovacího krému jak na nos tak rty, stává se tak rázem nefotogenickou a nepolíbitelnou.

Má zcestovalých mnoho hor, jak českých tak zahraničních. Oproti běžným smrtelníkům má však možnost zažít pohledy, jaké se nikdy nikomu nenaskytnou. Takové pohledy, které ji rozšiřují obzory. Takové, které se uloží hluboko do paměti.

Tahle dívka je zvyklá řídit si svůj život sama. Nic jiného ji nezbývá, kluzák není na dálkové ovládání. Za všechny svá rozhodnutí bere plnou odpovědnost. Ví naprosto přesně co znamená být svobodný a právě pro tento pocit žije, létá.
Své svobody si váží. Těžko si ji podmaníte, pokud ji nebudete inspirovat.



Když budete mluvit o svých problémech typu: "jak vás šéf naštval" nebo "že jste dostal pokutu za parkování", bude si jen v duchu promítat, jaké problémy musela řešit při "zavleklém uchu", kdy ji padák začínal upadat do spirály nebo si zavzpomíná na svojí první vyhozenou záložku - v těchto chvílích řešila opravdu "životní" problémy. Spousta problémů běžných lidí jsou pro ni malichernostmi. Nad svými problémy se dokáže doslova povznést.
video

Když se rozhodne obětovat jeden "létací" den pro procházku s vámi, připravte se, že budete slýchat hlášky typu: "Dneska jsou ale krásné Cumuly!", "Ty základny jsou pěkně vysoko, to budou dneska zase přelety!" a "To je krásné termické počasí.". Když na ní budete mluvit a ona nebude reagovat, pravděpodobně její myšlenky "točí stoupák" společně s poštolkami, na které upřeně hledí. Když si s ní budete dávat piknik na louce, dostane tiky do svých "půlek" pokaždé když ucítí, že se trhá ze země proud teplého vzduchu. Roztočí se jí pomyslná vrtule u zadku, nejraději by se rozeběhla, vznesla se a začala točit.

Jediný čas, který s vámi bude bez výčitek trávit je za špatného počasí nebo při čekání na vítr. Večery ráda tráví s přáteli se kterými sdílí zážitky a zkušenosti, které ji posouvají dál.
Pokud má jet někam na dovolenou, koukne se nejdřív, jestli tam jsou kopce, prostuduje absolvované lety na xcontestu a zjistí si, jaké tam jsou přistávačky a samozřejmě i meteorologické podmínky. Když jsou pro ni informace schůdné, zjišťuje doplatek za nadměrné zavazadlo. Jelikož chce ušetřit, snaží se co nejvíce svých věcí zabalit k padáku a tak většinou cestuje s malým množstvím oblečení. 

Pokud se rozhodnete, že chcete létat taky, připravte se na dva možné scénáře.
1. Bude o vás mít tak velký strach, že vám to stejně nedovolí. Nejvíce ji potěšíte, když budete pod kopcem v pohotovosti, abyste pro ni mohli kamkoliv dojet. Takže jestli přeci jen chcete zkusit chodit s holkou, která létá na glidu, musíte mít řidičák!
2. Bude jí to jedno, protože když je ve vzduchu tak prostě letí bez ohledu na kohokoliv jiného. Takže pokud s ní "neudržíte" let, máte smůlu, protože ona se chce dostat co nejvýš a co nejdál.



Paraglidistky jsou skromné holky, k životu jim stačí hory, vítr, sluníčko a přátelé, kteří pro ní dojedou, když někde "vyhnije".

Nechoďte s holkou která létá na paraglidu, pokud sám nelétáte, protože ji prostě nepochopíte. A pokud létáte, nezapomeňte na ni ve stoupácích vždy počkat, pořád je to "jenom" ženská, která dokáže zařídit "tichou domácnost" =)..

Věnováno Kečíbukovi

středa 4. listopadu 2015

Jak jsem se dostala k vysněné práci lyžařské instruktorky

Byly mi tři roky, když mě táta poprvé postavil na lyže. Počítal s tím, že hned na poprvé sjedu červenou alpskou sjezdovku ve Sv. Johanu, trochu se ale přepočítal. Po mém hysterickém záchvatu byl mamkou donucen zahájit jakous takous výuku lyžování v místech k tomu určených - na výukové louce s tahačkou a slalomem z výukových zvířátek. Věřím, že právě tento moment se mi zapsal do mého podvědomí a nasměroval mě na cestu lyžařské instruktorky. Ta zvířátka "napíchaná" na mírném svahu si pamatuji do teď.

Když jsem se naučila brzdit, stala jsem se tátovým lyžařským parťákem, začali jsme spolu podnikat výlety do dalších Alpských středisek, buď jen my dva, nebo i s mamkou. V živé paměti mám jednu modrou sjezdovku pod Hintertuxem, kde se můj táta ze začátku nervoval  tím, že se bojím jet "šusem", abych přejela "houpáček". Po několika jízdách, kdy jsem ten houpáček musela zdolat ve stromečku (stále si to pamatuji, v mých očích to byl strašně prudký protisvah), jsem se dostala do fáze, kdy jsem první část sjezdovky jezdila ve vajíčku. Celá má rodina si Alpy opravdu zamilovala a tak nám všem rodiče 2x po sobě koupili celosezónky do Zillertallu. Celou zimní sezónu jsme měli v campu náš karavan a já v podstatě žila tam, jen se u mě střídali rodiče a bráchové, které tam dost času trávili i sami, za což rodiče ještě víc obdivuji. Já se bráchů do teď bojím zeptat na to,co tam v jejich pubertálních letech, coby hustí snowboarďáci mohli vyvádět. Právě každodenní lyžování na alpských svazích mě seznámilo se zaměstnáním instruktora lyžování. Totálně jsem se zamilovala do modro-růžových kombinéz, které dělají srandovní věci a za kterými jezdí děti v mašince. To byl přesně ten moment, kdy jsem si řekla, že tuto práci chci dělat, až budu velká.
Má dětská mašinka
Mí rodiče se domnívali, že bych mohla v Rakousku začít navštěvovat nějaký lyžařský oddíl a v lyžování se tím pádem hodně zdokonalit. Po návštěvě jednoho tréninkového dne to táta  zavrhl, jak teď říká: "nechtěl jsem tě nechat zabít". Nikdy nepatřil k ambiciózním tatínkům, co si svoje touhy naplňují prostřednictvím svých dětí. Když jsem si zkoušela pár lyžařských závodů v ČR, nechal mě samotnou rozhodnout, jestli mě to baví a chci závodit nebo ne. Věděl, že mám z bran opravdu velký strach, který přetrvává do teď. No a já se rozhodla, že závodit nechci a začala jsem se postupně přesměrovávat na "prkno".
V patnácti letech jsem byla ve fázi, kdy jsem jezdila už jen na prkně a právě v tomto období přišel za mnou brácha s nabídkou, že mohu začít asistovat instruktorovi  v lyžařské škole JPK na Klínovci, znal se s jejím majitelem. Mě i bráchu si pod křídla vzala šéfinstruktroka Terka, která s námi během dvou dnů projela kompletní céčkovou apuláckou lyžařskou metodiku, s tím že k prknu se dostaneme příště, že nás potřebuje především na lyže. Jedním výtiskem apulácké metodiky mne obdarovala. Rázem se z toho tištěného papírového sešítku pro mě stala bible, kterou jsem nosila několik let stále u sebe. Oficiální instruktorský kurz jsem nemohla absolvovat, neboť v té době to šlo až od 18ti let, navíc jsem nastoupila do rozběhlé sezóny. Až na jejím konci, kdy mi Terka přála hodně štěstí k maturitě, přestože já ještě nebyla ani v prváku na střední, mi došlo, že si všichni mysleli, že jsem starší než ve skutečnosti, pravděpodobně proto jsem hned od začátku dostávala samostatnou výuku.
Živě si pamatuji mou první privátní hodinu, měla jsem malého kloučka, který už lyžoval a tak jsme stále “létali” a navštěvovali různá místa na zemi. Klouček i maminka byli nadšeni a výuku si prodloužili. Já od té chvíle všechny víkendy trávila v červené kombinéze na sjezdovce.




V mých sedmnácti letech došlo pro mne k velké události.  APUL (Asociace profesionálních učitelů lyžování) posunula věkovou hranici pro absolvování kurzu právě na sedmnáctý rok věku adeptů. Byla jsem nadšena a především natěšena. Dalším plusem bylo, že termín kurzu se kryl s termínem, kdy jsem měla závěrečnou v tanečních, z čehož jsem měla obzvlášť velkou radost. Když mě rodiče odvezli na kurz do Harrachova a viděli ubytovací podmínky, rozhodli se mě předvánočně obdarovat zaplacením penzionu se snídaní kousek od sjezdovky. Naší skupině byl přidělen naprosto úžasný lektor David. Hltala jsem každé jeho slovo. Všichni lektoři se v mých očích stali “bohy”. Kéž bych se někdy dostala alespoň na podobnou úroveň, jako jsou oni, snila jsem.

Celý kurz jsem brala strašně poctivě a zodpovědně, po lyžování rovnou na pokojík v penzionu, tam se učit, potom na přednášky a pak zpět  a učit. Nenechala jsem zviklat mými novými přáteli k večerním alkoholovým aktivitám. Teoretickými zkouškami jsem prošla bez problémů. Na zkoušky metodické jsme dostali nejvíc nechtěného, nejobávanějšího a nejpřísnějšího lektora Ivoše, který nikdy nedal lepší známku než 3. Hned po prvním výstupu jsem pochopila, proč je tak obávaný.
Metodická zkouška se konala předposlední den, tedy den před zkouškami z jízd a před závěrečnou party, na kterou jsem se v rámci kolegiality rozhodla jít. Netušila jsem ještě, jakou chybu tím udělám. Když za mnou na party přišel právě ten obávaný Ivoš a řekl mi, že jsem měla ten nejlepší metodický výstup, jaký během všech zkoušek zažil a že mi dal svou první dvojku v životě, řekla jsem si, že je to přeci ten správný důvod k oslavě. Bohužel jsem v tom byla podpořena jak samotným Ivošem, tak Davidem a i ostatními lidmi z teamu, který jsme si tam za těch 9 dní vybudovali. Vypadat starší, než člověk je, může být velkou nevýhodou. Do penzionu jsem se dostala až někdy k ránu. Na spánek a regeneraci zbylo jen pár hodin. Je přede mnou poslední a nejobávanější zkouška - jízdy, Já blbá si ji tím včerejším večírkem udělala ještě složitější než by mohla být. Na svahu jsem byla úplně KO, v podstatě jsem na vše rezignovala a nějak jsem to prostě odjela, hlavně abych byla už dole a v teple. Až po úplném vytstřízlivění se dostavily výčitky. Potom už následovalo “jenom” vyhlášení výsledků všech zkoušek a já se dozvěděla tu novinku, že jsem  "držitel licence C". Byla jsem neskutečně šťastná. Byl to pro mne lepší pocit, než udělat maturitu.
Devět parádních dní v Harrachově odstartovali mou kariéru profesionálního instruktora lyžování. V lyžařské škole jsem netrávila už jen víkendy, ale dost často i všední dny. Měla jsem skvělou třídní učitelku, která občas přimhouřila obě oči a do třídnice  napsala "nevolnost" či něco podobného. Bohužel podporu jsem nenacházela u zbytku učitelského sboru (opálený obličej na mikimause mne nejednou prozradil) a tak mi dělali ve škole trochu peklo. O to víc jsem se pak snažila být na horách. Rodiče mě v tomto stylu života také podporovali. Z kopce jsem se vracela vždy jako sluníčko a to oni viděli rádi. V mých sedmnácti jsem se začala stávat samostatnou. Vydělala jsem si na to,  abych mohla strávit celé letní prázdniny na cestách s paraglidem po Evropě. Dosud to považuji za svůj nejkrásnější rok.

V osmnácti mě šéf LŠ poslal na dětský seminář pořádaný taky APULem (předchůdce déčkových kurzů). Učení dětí se v naší LŠ bralo jako nejvíc otravné a nechtěné. I já v té fázi chvíli byla, než mi došlo, že učení dětí je ta úplně nejvíc nejzábavnější a nejmilejší věc. Od absolvování semináře jsem se zaměřila pouze na výuku dětí. Není nad to vypnout v hlavě dospělý svět a dostat se díky dětem a jejich fantazii do jakéhokoliv místa nejen na Zemi. Jednou sledujete žraloky z ponorky, potom jste řidičem kamionu a nakonec vás úplně nejvíc potěší, když vám samotné dítko navrhne, abyste byla princezna Elza, vy se tak najednou octnete v novém ději vaší oblíbené pohádky. Ale tohle už je na úplně samostatný článek. 

Co si budeme povídat, k instruktorskému stylu života patří i večírky, kord když pracujete přímo pro LŠ a žijete s ostatními instruktory, to tomu prostě neuniknete. Každý správný instruktor dokáže vést přes den profesionální výuku a zároveň být ve vkusné míře králem ApréSki. Je pravdou, že i díky tomuto životnímu stylu mám spousty zábavných vzpomínek, za které jsem ráda, ale které veřejně publikovat nebudu =D. I přesto, že se jsem z tohoto stylu už „vyrostla“, Fliegenhirsche si s vámi na svahu po lyžovačce dám vždycky ráda.
Jako fakt dobrá kancelář - Autor: Jakub Maťátko

Jsem instruktorka a jsem happy

V roce 2010 jsem začala studovat arichtekturu na vysoké škole. Právě tato životní etapa mi sebrala strašně moc času na věci, které jsem dělala ráda včetně výuky lyžování. Ovšem pravdou je, že jsem se za těch několik let dostala do fáze, kdy mne výuka lyžování u lyžařské školy přestala naplňovat. Má flustrace z velmi náročného studia plus to, že se ještě musím nervovat nad ne moc ideální organizací LŠ, kdy kvantita převažovala nad kvalitou, mne prostě začala štvát. Rozhodla jsem se působení v LŠ ukončit a začala jsem učit pouze soukromě. Stíhala jsem jak školu, tak výuku, kterou jsem opět vykonávala s radostí. Na jaře jsem se přesto rozhodla studium VŠ přerušit. Potřebovala jsem nějak nasměrovat svůj život a všechno si v hlavě srovnat. Odletěla jsem  na Nový Zéland, kde jsem si domluvila pracovní pohovor u jedné lyžařské školy. Když šéf LŠ viděl, že mám licenci od APULu, který patří jako jediná česká organizace pod ISIA (International Ski Instructors Association), byl nadšen a bez váhání mě vzal na předem domluvený poloviční úvazek. Poloviční proto, protože jsem o práci žádala už moc pozdě. Instruktorské kapacity měli už naplněny, tak mne vzali pouze jako zálohu. Bohužel jsem chytla na Zélandu rok, kdy nenapadal téměř žádný sníh a sen o instruktorování se rozplynul. Chtěla jsem na Zélandu být co nejdéle a využít ročního víza, které jsem dostala. Našla jsem si sezónní práci na vinici a získala další velmi cenné zkušenosti a našla spoustu prima kamarádů.
Do ČR jsem se vrátila před zimní sezónou především kvůli tomu, že už jsem měla nasmlouvanou další privátní výuku.
Jednoho dne mne oslovila má kamarádka a bývala kolegyně z LŠ na Klínovci s nabídkou stát  se součástí teamu, budujícího nový skiareál Plešivec. Taková příležitost se přeci neodmítá. Po několika schůzkách s manažerem areálu jsem pro jeho klienty uskutečnila několik z výuk na malé abertamské sjezdovce. Chtěla jsem mu tím dát jasně najevo, že o členství v teamu opravdu stojím.

Cítila jsem, že právě teď nastal čas jet na Béčko, které se poprvé konalo na jaře v Söldnu. Byl to super zážitek! Skvělý lektor, skvělá parta, skvělá zkušenost. Nejela jsem tam s ambicí, že zkoušky udělám na poprvé, už řadu let mě nikdo na lyžích neučí a já se věnuji samotné výuce dětí více než vlastnímu lyžování. Cílem Béčka bylo změnit to. Chtěla jsem své lyžařské dovednosti posunout dál a to se povedlo. Teoretické a i metodické zkoušky jsem udělala, zkoušky z jízd mi bohužel utekly o "kousek". Kvůli skvělému zážitku a pocitu, že se o mě někdo "stará" a učí mě, jsem se rozhodla jet na celé Béčko ještě jednou, ve stejný rok na podzim. Byla jsem díky tomu u toho, kdy se k lepšímu měnil béčkový metodický koncept. V současné době B není jen o perfektním lyžování ale i o analýze, výuce i psychologii. Na druhý pokus se zadařilo a já získala licenci B. Stejně, jako jsem brala céčkový kurz, jako takovou střední školu, béčko beru jako studium bakalářské.
Moji drazí instruktoři

Za těžkých podmínek jsem začala vést lyžařskou školu na Plešivci - to je však samostatný příběh. Abych byla správná "šéfová" a měla přehled o všem, přihlásila jsem se na zkrácený snowboarďácký kurz APUL C v Peci pod Sněžkou, který měl nakonec pouze dva účastníky (mě a Kubu, kolegu z prvního béčka). Byli jsme prý první a poslední apulácký kurz pořádaný pro dva lidi. O to více jsme si to všichni včetně báječného lektora Tomáše užili. Byli to naprosto nejvíc perfektní dni zakončené zkouškou, ze které jsem byla nervózni, jak nikdy před tím. Tímto děkuji Jirkovi, že to pro nás otevřel. Týden po kurzu jsem vyrazila do Söldnu na "laviňák" pořádaný opět APULem. Jestli snowboarďácké céčko bylo super, tak tenhle kurz ho ještě dalece předčil. Skvělí lektoři, kteří kurzu přidávají nejvíc na hodnotě, jsou snad u APULu samozřejmostí =). Jsem moc ráda za to, že mě přijali mezi sebe a mohu být členkou dětského lyžařského sboru APUL.
Asi dobrý team

Skvělá parta z laviňáku

V roce 2015 jsem se naplno věnovala lyžařské škole na Plešivci. Přes mé naivní představy a touhy týkající se provozu školy, která měla fungovat jinak, než všechny ostatní školy v ČR, jsem upadla do naprosto stejného koloběhu filosofie  komerčních škol, kterému jsem se do této doby bránila. Poptávka po výuce lyžování je obrovská, školy nestíhají uspokojit zákazníky i potřeby instruktorů. Proto dochází k přeplněným skupinovým výukám, které instruktory vyčerpávají a berou jim motivaci. Na Plešivci jsem z mnoha důvodů přestala být ráda a tak jsem pozici opět opustila. Vrátila jsem se opět k soukromé výuce. Odnesla jsem si však mnoho cenných zkušeností, jednou z nich je pořádáním kurzu APUL C pro vlastní instruktory.
Céčková přednášková pohodička u mě v Yettim

Lektorská selfie

Na jaře v roce 2015 jsem se rozhodla přihlásit se na slalomový kurz, poslední pomyslný "zámek", který je potřeba odemknout k tomu, abych se mohla někdy v budoucnu zúčastnit kurzu A. Vím, že to pro mě bude ta největší výzva a nejdelší cesta, nejen díky mé fóbii ze závodních bran. Áčkový kurz si plánuji až tak ke třicátým narozeninám a tak vím, že když začnu se slalomovými pokusy už letos, tak se snad do pěti let zadaří. Neuvěřitelné se stalo skutečným, závěrečný slalom se mi podařilo v požadovaném čase zajet hned v prvním termínu. Tím jsem si i "vyjela" mezinárodní instruktorskou známku ISIA. Jsem na ní hrdá stejně, jako na držení titulu Bc. ze studia volnočasové pedagogiky.
Got it!

No a co teď? Díky tomu, že APUL změnil koncepci Áčkových kurzů, rozdělil je na dvě části, při čemž je ta první bez zkoušek (odpadá stres), nejedu na A ve třiceti jak jsem plánovala ale už v pětadvaceti. Pocitově začínám dvě magisterská studia najednou - vzdělaní APUL je pro mě stejně hodnotné jako vzdělání standardní na VŠ finanční a správní. Studuji souběžně a  jsem zvědavá, které vzdělání zvládnu dokončit dříve. A co se týče mé instruktorské kariéry?! I přesto, že bych mohla jít učit snad kamkoliv na světě, rozhodla jsem se, že se budu věnovat především vývoji dětské výuky lyžování v ČR, budu působit v Dětskému lektorskému sboru, budu učit pouze samostatně a převážně privátně v naší nové ůZimní škole", kterou jsem založila s mým kamarádem, neb tento způsob života se dá nejlépe zkombinovat s mým dalším "dítětem" Yetti backapackrem, hostýlkem pro všechny lidi na stejné vlně =).

Vzkaz pro budoucí instruktory:

Neodvážím se tvrdit, že instruktor lyžování je nejlepší práce na horách, tou je podle mne testovač ranního manchesteru (ještě jsem ale na tuhle pozici neviděla výběrové řízení). Je to opravdová dřina, která si žádá zodpovědný, trpělivý a empatický přístup a neustálou touhu se vzdělávat ve všech možných oblastech (biomechanika, psychologie, pedagogika, fyzika, geografie, meteorologie, jazyky, kreativita atd..). Připravte se na to, že budete učit i lidi, kteří vám nebudou vůbec sympatičtí, řvoucí děti, že budete učit i za toho nejpříšernějšího počasí, protože kupříkladu Holanďani si rádi užívají hory se vším všudy. Budete dost pod nátlakem nadřízených i rodičů vašich malých klientů, budou vás bolet záda, jak budete jezdit v předklonu a posouvat špičky lyží do tvaru "pizzy", stejně tak vás budou bolet ruce z neustálého zvedání i dospělých klientů. Často vám bude blbě, když to přeženete s alkoholem na večerní party.
Bude to pro vás však nejlepší práce pokud ji přijmete za své poslání, za svůj životní styl, když si začnete užívat všech pozitiv, které toto zaměstnání přináší. Je jich spousta! Neděláme to přeci jen tak, ale každý si na ně musí přijít sám =)..
Je to především o vás, jaký k výuce a životu na horách zaujmete postoj!

PS. Krom toho po pilotech budete mít hned druhou nejhezčí kancelář na světě ;).
Za mé úsilí a finance, které jsem vložila do toho stát se instruktorkou lyžování, jsem mohla být klidně i pilotkou malého letadýlka, nelituji.. Třeba jednou budu jak pilotka tak instruktorka..
Kancelář prvního typu - Autor: Jakub Maťátko
Kancelář druhého typu =)





úterý 27. října 2015

MS v Rugby mě přivedlo k nostalgii - byla jsem na opravdovém konci světa a do teď mi to nedochází.. 1. část

Mistrovství světa v rugby, kterého jsou v současné době "plné" obrazovky, mi připomnělo, že už to jsou 4 roky od mé návštěvy Nového Zélandu. Když jsem spatřila utkání mezi Tongou a Argentinou, začala jsem vzpomínat, jak jsem Tongánskou reprezentaci vítala přímo v jejich domovině při návratu z MS 2011, ....vždyť já všechny ty kluky viděla naživo!!!

V roce 2011 jsem se rozhodla zjistit, jaké to je žít jinde a jinak. Odletěla jsem studovat, pracovat a především cestovat na Nový Zéland. Nápad to byl náhlý a opravdu rychle uskutečněný. 12.4.2011 jsem se šla zeptat na letenku a 18.4. jsem odlétala. O mém žití na Zélandu jsem psala svůj blog, a určitě o něm ještě něco napíši, jak se na tuto zkušenost dívám s odstupem času. V rámci žití na Novém Zélandu, jsem se s kamarádkou Martičkou (se kterou jsem se seznámila na burger party v Blenheimu), rozhodla udělat si dovču na některém z Pacifických ostrovů. Vybírali jsme podle ceny letenky, výsledkem byl nezapomenutelný výlet na Tongu.



Kde že vlastně Tonga je? Kousek od pomyslné čáry, kde dnes je vlastně včera, kde končí a zároveň začíná den, na 1/3 cesty z Nového Zélandu na Hawai. Tonga je mírumilovné království, s nejtěžším monarchou na světě, který je zapsán v knize rekordů jako nejtěžší surfař na světě. Skládá se ze 177 ostrovů rozdělených do tří souostroví Ha´apai, Tongatapu, Vava´u, obydlených jich je však pouze 36. Je to místo turisty "nepolíbené".  Do teď stále nepobírám, že jsem se do této části světa dostala. Zažila jsem zde mnoho neuvěřitelných zážitků jako: vítání rugbyobé reprezentace, která se vracela z MS ze Zélandu, pití rumu z kokosového ořechu na pláži za poslechu zpěvu velryb, sledování velryb, mořskou bouři, kterou jsem přežila stejně tak jako plavbu starým trajektem či přelet s letadlem ze druhé světové DC3, štípnutí krabem do oka a mnoho dalšího. 
Když jsem letos "zvedla" telefon od neznámého čísla a na druhém konci drátu byla slečna, která ode mě chtěla vědět více informací o cestování na Tonze, došlo mi, že se toho na českých portálech moc nedočtete. I to přispělo k myšlence, publikovat  můj autentický cestopis, přepsán z mého deníku.
Přeji příjemné počtení..

30. 9. 2015 Cesta na letiště

V den „D“, se probouzíme kdesi na předměstí Aucklandu, kluci (Lukáš a Honza - naši spolucestovatelé) stanovali na "divoko" a já s Martičkou přespávala v mém super upraveném cestovatelském autě. Jelikož ráno na "naše" kluky někdo přišel dělat „bu bu bu“, nezdržujeme se, naházíme věci do auta a jedeme hledat "snídaňové" místo. To nacházíme hned za rohem na pláži. S Martičkou snídáme čaj a vločky s jogurtem. Po snídani nás čeká program o něco horší: zabalit se na Tongu. Všichni letíme pouze s batůžkem, jen Honza s krosnou, na kterou jsme se složili, a do které jsme si balíme věci jako spacáky, karimatky, hygienu a nože. Když se nám podaří všechno spakovat,  vyrážíme do největšího města Nového Zélandu – Aucklendu, kde nás čeká nelehký úkol, najít parkoviště poblíž centra. Po návrhu, že zaparkujeme za městem a dojedeme do centra busem, zjišťujeme, že jedna cesta tam na osobu stojí 20 babek. Návrh byl tedy zamítnut. Řízení se ujímá Honza a naviguje Lukáš, začíná šílený zážitek v podobě bloudění a detailní prohlídky všech dopravních značek v centru města. Strašně moc se po Aucklandu motáme, kluci za to nemohou, všude jsou jednosměrky a příkazy směru jízdy jsou umístěné přesně tak, jak nechceme. Po dlouhé době nacházíme správný vjezd do placeného nadzemního parkoviště, které se nachází přímo v centru a stojí 4 dolary na půl hodiny. Zaplatíme si 3,5 hodiny a jdeme do knihovny, vyřídit poslední korespondenci. Následuje už jen focení se Skytowerem (taková aucklendská Eiffelovka). A pryč z centra!!! Jedeme na horu (Mt. Eden), s výhledem na město. Tam si s Martou vaříme špagety a zapózujeme si společně na pár fotkách.


 V osm večer vyrážíme na letiště, kde máme již rezervované stání na hlídaném parkovišti (6 babek za noc). Lukáš se hned odděluje a jede svozovým busem na letiště. Marta s Honzou si dávají v autě ještě šlofíka a já trávím poslední chvilky s facebookem. V 10 hodin dobalujeme, zabezpečujeme auto a autobusem se také přemísťujeme na letiště, kde jdeme rovnou na odbavení k milé slečně. Pak ještě poslední chvilky s internetem v Mekáči a v 00:20 se nám na obrazovkách rozsvěcí "boarding time". Procházíme bez problémů kontrolou. V duty free neodoláme a každý si koupíme flašku Bacardi rumu, páč 3 byly za 79 dolců. Já se jdu ještě podívat do jednoho krámu na kartáč na vlasy, neb jsem svůj ztratila =( a Honza na záchod. Najednou přiběhne vyděšená Marta, že náš let svítí červeně a že za chvíli zavírají dveře do letadla. Za náš rychlí start a následný sprint by nás Usain Bolt jistě pochválil. Náš gate je jak na potvoru na druhém konci haly. Honza jen za běhu pronese: „Já si připadám jak v sám doma“, čímž nás alespoň na chvíli pobaví. Mně se v hlavě zjevuje představa, tří trosek sedících s otevřenými flaškami rumu, zapíjejících uletěné letadlo. Naštěstí jde jenom o planý poplach. Letadlo jsme stihli. Usedáme na trojsedačku Boeingu 767-300. Čeká na nás deka, sluchátka, polštář a stejně multifunkční obrazovka, jakou jsem měla při letu s Emirates na Zéland (na Tongu jsme letěli s Air New Zealand). Honza to zalomil snad ještě před startem. Chvíli před přistáním k nám mluví pilot, takový ty řeči kdy, kde, co, jak budeme přistávat, jaké je počasí a kolik je hodin. Čímž nás s Martou dokonale zmátne, říká, že je pátek, my celou dobu máme za to, že je sobota. Napadá nás, že jsme přeletěli časový pás a jsme vlastně o den nazpět. Nechápeme, nerozumíme, nikde jsme o tomto "detailu" nečetli a to jsme toho o Tonze přečetli dost. Sami sobě se musíme smát, jaké jsme trubky, Díky této neznalosti jsme si vlastně i špatně zarezervovali Guest House, dochází nám. Martě to nedá a ještě se pro jistotu zeptá Tongánky, sedící za námi, co je vlastně za den. Ujišťuje nás, že je opravdu sobota, jak jsme si mysleli původně. Pilot se prostě spletl, ještě že jenom ve dni a ne třeba v konečné destinaci... Přistání patřilo k těm tvrdším, co jsem kdy zažila, no možná bylo to nejtvrdší, co jsem kdy zažila, dokonce se otevřely i kaslíky nad pasažéry. Při pohledu na můj polovypadlý, nelehký baťoh, tuhnu strachy ať nevypadne.  Mám tam mého nového notebooka a ovcopsa Mauriho a obávám se, že kdyby těch 7kg spadlo někomu na hlavu, tak by mu to mohlo i ublížit. No, naštěstí nevypadl. Takže nakonec dobrý konec začátku příběhu o Tonze.


1. 10. 2011 - první den na hlavním ostrově

Z letiště do hlavního města Nikua´lofa je to nějakých 20 km. Můj prvotní návrh, že ojedeme 
stopem (v 5 hodin ráno), jsme během chvíle posoudili za nesmyslný. Dohodneme se na přepravě minibusem, který nás doveze přímo do guest housu za 10 dolarů. Cestou potkáváme možná tak 3 auta, čímž se potvrzuje nesmyslnost mého prvotního návrhu. Silnice připomínají spíše tankodromy a jinak tu jsou spíše prašné cesty. Navíc, vyznat se tu v těch jejich „ulicích“, je opravdu nemožné. K Tonymu (Tony´s guset house), dorážíme kolem 
šesté hodiny ranní. Přivítá nás mladý, milý, jinak orientovaný Tongánec. Ubytuje dvě mladé 
holky (taky turistky) do Greenhousu, který máme taky zarezervovaný, protože je nejlevnější. 
Tongánec naší výpravu však vede do Bluehousu, který má být luxusnější a dražší. Říká nám, že budeme bydlet tam, že je to nejlepší ubytování, které nabízí, že se omlouvá, ale že v zelených domech už nemají místo a ujišťuje nás, že budeme platit předem domluvenou částku 15 tongánských dolarů za noc. Barák fakt super, velký a celý náš. V pokoji na nás čeká 5 postelí s moskytierami. Ty postele byly o dost větší než normálně, takže spaní na pohodu. 

Dali jsme si bez váhání šlofíka. V 11:00 jsme vyrazili Toni´s busem za 1TD do města. První bližší setkání s kulturou mě trochu vyděsilo, budovy celé popadané, neudržované, lidé jen tak zevlují na ulicích, nic nedělají, max.prodávají kokosy, či jiné věci. V místním marketu téměř žádné zboží a to něco málo je opravdu předražené. Všichni se tu na nás však smějí a zdraví nás. Zrovna se hraje rugby zápas a tak neváháme a jdeme se podívat, jak to hrají Tongánci. Už jen ta atmosféra mne zaujala. Rugby a víra tu jsou pro ně asi ty dvě nejdůležitější věci na světě. Hráči hrají, diváci fandí, tancuje se, děti se  „mydlí“ a předvádí se. 


Po skončení utkání „vesnice vs. vesnice“ jsme šli opět na bus, který měl jet v 5 hodin, jel však v půl šesté, čas tu prostě nikdo neřeší, nejpřesnější určení času tu je prý na dny. Dorazíme unaveni zpět do guest housu, uděláme si véču, umícháme první tongánské cuba libre a dáme se do plánování co dál. Já jdu spát kol. desáté a to jako první. Kdo by to byl řekl, že se v noci vzbudím zimou a nejen já. Ani přes den tu není takové horko jak jsem předpokládala. Jako horko tu jeee, ale ne takové k padnutí a ve stínu pohoda.. ;).. 

neděle 11. října 2015

Nechoďte s dívkou, která cestuje..

Již před rokem mě zaujal článek, který sdílela cestovatelka Marie Klementová na svých stránkách www.devcezhor.cz. Ráda bych tento článek sdílela i na svém blogu s jedním dodatkem =). Odkaz na původní článek zde.


 Nechoďte s dívkou, která cestuje
Je to ta dívka s ledabylým, neudržovaným účesem, s vlasy zbarvenými od slunce. Její pokožka již není tak čistá jako bývala. Není jen políbená od slunce. Je spálená a má mnohonásobné rány a kousance sem a tam. Ale ke každé ráně na kůži vám dívka může říct zajímavý příběh.
Fialová kolena v jednom kuse.. 
Nechoďte s dívkou, která cestuje. Je těžké ji potěšit. Normální rande večeře a film v obchodním domě z ní bude vysávat život. Její duše touží po nových zážitcích a dobrodružství. Bude nezaujatá z vašeho nového auta a vašich drahých hodinek. Raději by lezla na skálu nebo skákala z letadla, než aby poslouchala Vaše chvástání.
Nechoďte s dívkou, která cestuje, protože Vás bude otravovat rezervací letu pokaždé, když aerolinka zlevní prodej volných sedadel. Nechce jít na party v republice. A nikdy nezaplatí 100$ za Avicciho, protože ví, že jeden víkend navštěvování klubů je ekvivalentem jednoho týdne někde, kde je to mnohem více vzrušující.
Je tu možnost, že si neudrží stálou práci. Nebo pravděpodobně sní o jejím ukončení. Nechce pracovat na zadku, aby plnila sen někoho jiného. Má svůj vlastní sen a snaží se ho docílit. Pracuje na volné noze. Vydělává si peníze kreslením, psaním, fotografováním nebo něčím co vyžaduje kreativitu a představivost. Neplýtvejte její čas stěžováním si na Vaši nudnou práci.
Nechoďte s dívkou, která cestuje. Nejspíš má zbytečně vysokoškolské vzdělání a ukončila kariéru nadobro. Teď je instruktorkou potápění, nebo učitelkou jógy. Není si jistá, kdy přijde její další výplata. Ale nepracuje jako robot každý den, chodí ven a užívá si vše, co jí život nabízí a pobízí vás k tomu, abyste dělal to samé.
Instruktorka lyžování co si plní sen v podobě ubytování pro další cestovatele..
Nechoďte s dívkou, která cestuje, vybrala si život nejistoty. Nemá plány nebo stálou adresu. Jde proudem a následuje své srdce. Tančí na rytmy svého vlastního bubnu. Nenosí hodinky. Její dny jsou ovládány sluncem a měsícem. Když vlny volají, život se zastaví a na chvíli zapomene na vše ostatní. Ale ona se naučila, že nejdůležitější věcí není ježdění po vlnách.
Nechoďte s dívkou, která cestuje a má tendenci říkat co má na mysli. Nikdy se nebude snažit zapůsobit na vaše rodiče nebo přátele. Zná respekt a nebojí se ho udržet v debatě o globálních tématech nebo sociální zodpovědnosti.
Nikdy vás nebude potřebovat. Ví jak postavit stan a utáhnout šroub bez vaší pomoci. Vaří dobře a nepotřebuje, abyste jí platil jídlo. Je tak moc nezávislá a nestará se o to, jestli cestujete s ní nebo ne. Zapomene na vás, když dojede do svého cíle. Je zaneprázdněná žitím přítomnosti. Mluví s cizinci. Potká hodně zajímavých stejně myslících lidí během svého cestování, kteří sdílí její vášeň a sny. Bude vámi znuděná.

Takže nikdy nechoďte s dívkou, která cestuje, jestliže s ní nemůžete držet krok. A jestli jste se neúmyslně do jedné zamiloval, nezkoušejte ji udržet. Nechte ji jít.

Můj dodatek: A pokud ji necháte jít po roce, kdy spolu držíte krok, alespoň ji poděkujte za její čas, který se s vámi rozhodla sdílet. Bude mít z této chyby o něco lepší pocit.